Recept na mandlovou vrchovinu, mandlový měkoury, bloby a potravinovou alergii

Dala jsem se letos na žádost své maminky do pečení. Nejsem v tom žádnej amatér - loni před Vánocema jsem taky pekla, A byla jsem na sebe celkem pyšná, takže je logický, že se mi to musí letos podařit znova a já budu přijímat gratulace a lidi mě budou plácat po zádech že se mi to jako letos zase povedlo a jsem fakt dobrá.
Nabuzená vidinou úspěchu jsem si připravila všechno na pečení, vyhrnula rukávy, udělala dvě těsta - na linecký a perníčky, pečlivě je zabalila do fólie, aby si v ledničce odpočinuly a onemocněla jsem.
Fakt. Rýmička, kašílek a zvýšená teplota způsobily, že druhej den večer jsem v mrákotách vykrajovala hvězdičky a kytičky do opravdu dobře odpočatého těsta. Díky Bohu jejich pečení není zase tak složitá záležitost, takže se to vyřešilo nějak samo. Perníčky to štěstí neměly (nebo možná měly, to nechť posoudí odborník) a v ledničce si v surovém stavu poležely ještě další tři dny, než jsem stoupla na nohy a z posledních sil je zkusila vykrájet. Recept mi dala máti, že na tom není co zkazit, jsou hned měkký a bude to OK, Jasně, v receptu se psalo, že je to těsto takový dost lepkavý a nemám se děsit, ale stejně mě to dostatečně psychicky nepřipravilo na tu hrůzu. Při válení jsem použila asi - od oka - několik tun mouky a stejně se tím nic nevyřešilo. Já kretén jsem si samozřejmě ještě nakoupila zvířátkový formičky s tím, že budu nemálo originální a budu mít letos perníkový sovy, ježky a hlemýždě. Jenže těsto se lepilo a sovy jsou křivý, ježci mají bodliny na všechny strany a o hlemýždích a jejich svalnaté noze vůbec nemluvím. To jsem se pak ještě pro jistotu pustila do klasickejch stromečků a srdíček, na kterejch samozřejmě není co zkazit. S tímhle těstem by ale bylo co zkazit i kdybyste chtěli vykrajovat blob. Do toho začalo těsto v troubě děsivě vyskakovat nahoru a do stran, s čímž jsem nějak nepočítala a ven jsem vytáhla perníky jak z pardubickýho nádraží. Nevadí - zdobení jim třeba nějakej tvar dodá, i kdybych měla ze srdíček udělat vánoční baňky.
Miluju mandlový suchary, na kterej mám recept od tety a který moje máti z nějakýho důvodu zásadně nepeče. Loni se mi povedly, takže po všech těch katastrofách je to sázka na jistotu. Jenže loni jsem evidentně bydlela někde jinde s větší troubou, protože i přes to, že jsem jich měla stejný množství jako loni, tak se mi nepodařilo je všechny dostat na jeden plech a usušit. Zvolila jsem teda systém vrstvení a každej "suchar" byl z půlky zakrytej jiným "sucharem". Po dvou hodinách jsem rezignovala a nařídila P., že jakejkoliv měkkej suchar, kterej najde, může sníst, protože to je špatně a já se nenechám o Vánocích zahanbit vysvětlováním, "proč jsou mé skvělé suchary tak krásně měkké?".
Když jsem se pak vrhla na velice zajímavý recept na pečené mandlové kuličky z loňské vánoční kuchařky z Lidlu (né, nedělám product placement - i když za to, že tam pořád lezu by mi mohli začít platit :D), tak jsem při patlání těsta naznala, že půl lžičky rumu je málo a nepůjde to tam vůbec cítit. A co jsou to Vánoce bez rumu, že? Tak to tam pořádně přihnem, aby to mělo trochu grády. Nic mi nepřišlo divný, kuličky jsem měla krásný, obalila je v nasekanejch mandlích a s pyšným výrazem jsem je nesla do trouby. Když jsem na ně ale po 10 minutách koukla, na plechu se vyhřívalo něco jako Českomoravská vrchovina. Přidávat do těsta tolik tekutýho - TEKUTÝHO - rumu asi nebyl good idea a mohlo mě možná samu napadnout, že to nebude držet tvar. Než to slavnostně ukážu doma, musím ještě přijít na to, jak tenhle omyl nazvat a všichni si mysleli, že to byl ZÁMĚR. To ostatně musím domyslet i u svých nahnědlých sněhových pusinek a růžových pusinek sypaných Tangem, který vypadají, že dostaly spalničky.
Není totiž špatného kuchaře nebo pekaře - jsou jenom lidi, kteří nedokážou svůj omyl děsně originálně zamaskovat.

P.S.: Jo a nikdy nepřidávejte do sněhu na pusinky Nutellu. Jestli teda zrovna nemáte nutkání vylít do záchodu něco, co bude vypadat jako že ten, kdo byl na záchodě před váma, pil celej den vodu z Nilu.

P.P.S.: Nikdy - NIKDY - neochutnávejte zaráz přiliš moc mandlovejch věcí, jestli se nechcete do čtyř do rána převalovat a drbat se po celým těle.

Rozhodně nesmím dát na předsudky, nikdy!

Znáte to - máte sen o super zaměstnání, chcete konečně začít dělat to, co vás baví a někam se posunout.

Firma, o které jsem slyšela jenom to nejlepší a ve které je banda super lidí, co je baví počítače a internet a vy prostě víte, že byste měli o čem pokecat, začala hledat asistentku.
Kupodivu se mi ozvali a pozvali mě na pohovor do sídla své firmy.

Jako správnej lůzr nemám auto, proto jsem detailně prostudovala Streetview a naplánovala cestu MHD. Nevím, co je k tomu vedlo, ale přísahám, že to sídlo bylo v budově, která stála někde mimo město, někde, kde už směrovky nemají žádnej smysl a kde nevede ani chodník nebo pořádná cesta ... V životě jsem v téhle části Brna nebyla a cesta z jednoho kraje na druhej by byla na další příběh Willyho Foga, ale nakonec jsem vystoupila na správné zastávce. Příšerně fučelo, poprchávalo a byl to jeden z těch dnů, kdy tak nějak tušíte, že to nepůjde úplně dobře. Ale to mě nemůže přece rozhodit, nedám na předsudky!

Cesta vedla kolem domu, kde starej pán vynášel smetí a díval se na mě výrazem vyjadřujícím údiv nad tím, že vůbec někdo má důvod jít mým směrem. Přede mnou skončil chodník a objevil se tunel, kterej sloužil jako nadjezd nad vozovkou pro projíždějící vlaky. Přišlo mi trochu riskantní jít tunelem v tmavým oblečení vstříc naprosté nicotě, ale zvládla jsem to, aniž by mě někdo přejel.

Na to, že firma má v odboru docela jméno, bylo naprosto nemožný najít jakoukoliv zmínku o jejich existenci. Všechno jsem vsadila na svůj orientační talent a vzpomínek na Streetview a nenechala se odradit provizorní cestou z panelů a velkoskladů kolem. Všichni, co kolem mě projížděli vypadali, že na téhle cestě se nikdy žádnej chodec nepohybuje - nebo aspoň podle toho nejeli. Na konci téhle cesty jsem uviděla zídku, za níž asi byl kontejner a na ní byla naprosto nenápadně schovaný starý logo společnosti. Achievment unlocked!

Nemá smysl to zbytečně dál rozvádět - malej test na počítači, kterej mi avizovali telefonicky, byl příšerně složitej s naprosto směšnou lhůtou na jeho vypracování. Se mnou tam bylo dalších x holek. Nevím, jestli byly schopnější, ale hezčí byly určitě.

Když jsem odtamtud vypadla, neměla jsem pocit, že se kdy ještě ozvou a jediný, na co jsem myslela, bylo bezpečně se dostat zpátky na zastávku. Byla jsem mokrá, byla mi příšerná kosa a tak jsem se cestou domů rozhodla odměnit. Jediný, po čem moje tělo v tu chvíli toužilo, byl voňavoučkej, čerstvej a křupavej anglickej rohlík z Alberta kousek od domu. Když jsem ho cestou vytáhla ze sáčku a dala si první kousek, bylo to jako božská mana. Všechen stres se za celej den rozplynul, mokro mi už nevadilo, nohy mě v podpatcích nebolely ... Prostě nádhera. Dokud se mi po pár krocích celá slanina nesloupla a nespadla na mokrej chodník.

Chvíli ve mě bojovalo nutkání se rozhlídnout, jestli to někdo viděl a sebrat to a sníst - a nebo to sebrat a hodit do koše. Božskej pocit byl tatam. Sebrala jsem slaninu, hodila ji do sáčku a dál žužlala navlhlej rohlík. Aspoň něco mi zůstalo. Nic netrvá věčně.

"Tomu psovi by ta slanina asi chutnala, měla jsem ji tam nechat", přemýšlela jsem, když se ke mně venčící paní přiblížila. Potom už si pamatuju jenom silný zakopnutí a strmej pád na kolena. Nový boty měli skopnutou a odřenou špičku, béžový kalhoty zasraný a ošoupaný kolena a já odřený dlaně. Už to nemohlo být horší. Nasadila jsem výraz mučedníka a modlila se, abych aspoň došla domů. Cestou mě ještě čekal parčík a lešení - bůh ví, co se ještě může stát.

Zajímá někoho ta práce? Tu jsem nedostala. Po dalším pohovoru, kde už vybírali jen ze čtyř holek, a pár měsících jsem se dozvěděla, že místo dali nějaké své známé. Fuck.

Když se něco pořádně se*e, ať z toho má aspoň někdo jinej radost ...

Proč ale píšu blog o tom, jak nemám žádnej život? Jakej to má vůbec smysl, dělat tady ze sebe chudinku a stěžovat si na to, za co si beztak můžu sama?

Každýmu je občas mizerně a všechno je na hovno a všechno se se*e. A myslím, že nic člověku nezvedne náladu víc, než když zjistí, že je na tom někdo ještě hůř. Že si spolu můžou pokecat, postěžovat si, otevřít si flašku ... a svět se zdá být hnedka veselejší!

Proto píšu tenhle blog. Aby to, že zrovna mně se něco se*e, zvedlo někomu jinýmu náladu.
A taky pro pobavení. Moje.